Zmínky v literatuře
J. Kotík - Všelicos z minulosti Velké Bíteše a okolí, Muzejní nadace Velkobítešska 1994
MLÝNY NA BÍLÉM POTOCE NEMELOU, ALE VODA JE NESEBRALA
historie a pamětnická vzpomínka zároveň
Známe je důvěrně ještě z doby kolem poloviny našeho století, kdy mlely víceméně z posledního a jejich dny byly sečteny. Důsledek koncentrace výroby zastavil mlýnská kola, voda v náhonech vyschla, Stoupy a starobylá složení byly rozebrány, stavidla ztrouchnivěla, prostorné šalandy ztichly. Staré mlynářské rody pak postupně zanikaly.
O lokalitách na našem potoce čteme ve středověkých městských knihách a registrech, dokonce je výlučnost mlýnů dotvrzována i zápisy na pergamenových listinách. Potom se až zcela nakonec dostavilo finále jejich mnohasetleté existence doprovázené sporadicky pamětmi a vzpomínkami nejstarších našich občanů.
Náš potok BÍTÝŠKA — pod městem BÍLÝ POTOK — roztáčel čtyři mlýnská kola: těsně před Bíteší byl mlýn HORNI, dále pak pod bývalým rybmíkem HADREM se postupně nacházely mlýny PREDNÍ, PROSTŘEDNÍ a DOLNÍ. To na katastru města. Na Bílém potoce bylo ještě několik dalších mlýnů ve směru na Veverskou Bitýšku, kde se náš potok spojuje s vodami řeky Svratky. Celkem jeho tok měří 42 kilometrů.
Ty všechny mlýny měly donedávna svůj svérázný vzhled i nezadatelné kouzlo v jejich zasazení do okolní krajiny. Ty mlýny — jak jinak — jsou situovány v hlubších nebo mělčích údolích tak, že je obtéká koryto potoka a trasa vyvýšeného mlýnského náhonu. Voda otáčela kolem, jehož hřídelová osa směřovala do ústrojí mlýnského složení a tak se uvádělo v chod celé zařízení. Jednoduchá síla, ale životodárná po celé věky, nezbytná pro žití mnoha pokolení.
Tomu celému systému zpracovávajícímu obilí v mouku a jiné mlynářské výrobky vládl „pan otec“, který měl pod sebou veškerou mlýnskou chasu — pokud to mlýn unesl — tedy stárka, mládka a práška. To byly stupně odbornosti s příslušnými názvy pro staršího a mladšího tovaryše a učedníka. Na malých mlýncích poroučel pan otec jen sobě a členům své rodiny. Ne vždy byla práce pro námezdní síly.
V každém případě pan otec dozíral na provoz mlýna, chodil ke splavu spouštět nebo zvedat stavidla a v souladu s vodním právem podmíněným dohodami s ostatními mlynáři využíval toku vody k prospěchu všech s cílem maximálního výkonu. S vodou bylo nutno účelně a úsporně hospodařit.
U všech mlýnů bylo polní hospodářství. Pozemky ležely obvykle v blízkosti, rovněž louka, pastvisko i někde kus lesa. Ke mlýnu vždy náležela půda mezi náhonem — tzv. lamfeštem — a potokem. Říkalo se jí mlýnisko. K mlýnské budově přiléhaly hospodářské budovy, stáj, stodola a různé přístavky — kůlny, to vše kolem prostorného dvora obvykle bez oplocení. Na něm i poblíž venku bývalo plno drůbeže, někde se popásaly ovce, krávy a opodál v ohradě pár koní.
Na příhodném místě se rozkládala dobře plotem obehnaná zelinářská zahrádka v péči mlynářky. I ovocné stromoví bylo možno spatřit v okolí mlýna. Pes-strážce vítal mleče s obilím i náhodného příchozího, třeba dříve vandrovního mlynářského tovaryše — krajánka. To vše a mnoho dalšího charakteristického pro idylu mlýnských zákoutí náleží minulosti. Vesměs a beze zbytku. Všimněme si blíže těch našich čtyř mlýnů v bítešském katastru.
HORNÍ MLÝN
Je nejmladší ze všech bítešských mlýnů. O jeho založení existuje v městském archivu objemný spis z roku 1794. Mnohočlenná komise, v níž nechyběli zástupci kraje a vrchnosti, posoudila veškeré důvody „pro a proti“, vyslechla i všechny zdejší mlynáře (ti nesouhlasili se stavbou) a rozhodla kladně o žádosti měšťana Antona Porupky, který prohlásil: „. . . nejsem mlynář, ale obuvník, tento mlýn zřizuji pro svého syna.“
Tak byl v části města zvané Chobůtky postaven vodní mlýn s náhonem, který v rodě Porupků zůstal až do dvacátých let našeho století. Potom jej odkoupil zdejší občan Antonín Krysl a značným nákladem celý objekt stavebně i funkčně přebudoval. Nevyrovnal se však s četnými věřiteli a mlýn byl v dražbě prodán roku 1926 Tomáši Smutnému. Po stránce odborné vedl mlýn Václav Pecháček, a to až do jeho likvidace v padesátých letech.
PŘEDNÍ MLÝN
Byl to první mlýn pod rybníkem Hadrem pod městem doložený od 15. století, kdy se nazýval ŠPITÁLSKÝ. To označení měl podle velké louky v jeho sousedství, ze které bral užitek městský špitál. Potom je roku 1574 známý jeho majitel „Jan Mlejnek, mlynář pod městem Bíteší“, který v knize kšaftů činí odkazy svým synům a dcerám. Z dalších majitelů uvádějí zdejší archiválie Václava Kousala (1691), Juditu, přední mlynářku (1706) a Václava Pernu (1794). Od r. 1831 držel mlýn vážený zdejší rod Drobných a rokem 1909 se stal majitelem Antonín Hejtmánek z Níhova. Mlýn dožil jeho synem stejného jména a po likvidaci v padesátých letech se ještě na čas udržela malá pila — katr — na elektrický pohon. Dosud se udržuje název HEJTMÁNKŮV MLÝN.
PROSTŘEDNÍ MLÝN
Původně byl majetkem jednotlivců, z nichž jako první se uvádí jistý Suchan a po něm mlynář Rosenka. To podle Městské knihy z r. 1414. Koncem 15. století se nazýval podle vlastníka KREJCAROVSKÝ. Potom se stal majetkem pánů z Lomnice a na Náměšti a zápisem na pergamenu byl dán roku 1530 „za věrné služby“ zdejšímu občanu, tehdy vrchnostenskému úředníkovi Jiříku Meteličovi. Po něm se mu říkalo METELIČOVSKÝ a sousední velká louka si dlouho udržela název METELKA.
Vdova po Meteličovi Barbora darovala mlýn v polovině 16. století městu Bíteši a tak se stal obecním majetkem. Z městských spisů známe v souvislosti s pronájmy mlýna celou řadu jmen, a to po dobu 200 roků. Teprve L. P. 1765 se město odhodlalo objekt prodat a majitelem byl zapsán Severin Vodička. Jeho potomci mleli do roku 1806. Potom se ještě třikrát vystřídali držitelé, až definitivními vlastníky se stali příslušníci rodu HLOUŠKŮ. To bylo roku 1835, kdy Jan Hloušek ze Skryjí koupil mlýn za 4220 zlatých od Antonie Šilhavičkové.
Z bítešské větve mlynářské rodiny Hloušků pocházeli další členové-mlynáři, např. Johann v Jedově a Frantz v Olešnici. Posledním zdejším provozovatelem mlýna byl Hynek Hloušek narozený roku i879 Mlýn byl dán do klidu a poté likvidován v polovině našeho století, avšak členové rodiny jej vlastní dodnes. Udržel se i název 0kality — HLOUŠKŮV MLÝN.
Zasloužilým badatelem po rodokmenech všech mlynářů-Hloušků je potomek jedné větve rodu pan Alfred Hloušek žijící ve Vídni. Jako penzista se věnuje pátrání zvláště po svých moravských předcích.
DOLNÍ MLÝN
Posledním z trojice mlýnů pod Bíteší na Bílém potoce byl mlýn DOLNÍ zvaný od svého počátku v 15. století HUBKOVSKÝ. Patřil obci a byl pronajímán za roční plat. Jména nájemců jsou známá z obecních počtů až od 17. století. Dochovaly se i některé pachtovní smlouvy např. z let 1645 a 1704, které svými podrobnými texty podávají dokonalý obraz soudobého mlynářského řemesla, výrob- nich postupů, profilů mlynářů a jejich povinností.
Dá se předpokládat, že „dolní“ mlynáři neměli snadné živobytí, o čemž svědčí časté střídání nájemců v průběhu staletí. Jistě byla příčinou odlehlost mlýna ve srovnání s jeho dvěma konkurenty.
V řadě neúspěšných nájemců nastal zvrat k lepšímu v polovině 18. století, kdy se v jeho provozu uplatňovala mlynářská rodina Braunů. Schopný otec Anton mlýn od obce odkoupil roku 1786 a jeho potomci mleli až do r. 1867, kdy jej pozůstalá vdova prodala. Mlýn pak putoval „z ruky do ruky“, až trvalejším majitelem se stal kolem roku 1890 bítešský punčochář Josef Bonitas. Objekt se dočkal přestavby a zřízení malé tzv. valchy na zplsťování vlny — to pro účely punčochářské živnosti. Stavení potom vyhořelo a když ani syn Jan nezmohl náklady na obnovu, byl mlýn exekučně prodán. Novým majitelem-mlynářem je v městské matrice z roku 1910 veden Vojtěch Knoll, původem z Veverské Bítýšky. Otec a syn Knollovi udrželi mlýn v chodu až přes druhou světovou válku. Později byla nemovitost prodána chalupářům.
Jednu zvláštnost měl tento mlýn: byl místem, kde „tekla voda proti vodě“. Některý z dřívějších mlynářů využil toku potůčku Radostínky v sousedním skoro protilehlém údolí a dal zřídit náhon V jisté vzdálenosti tak, aby jeho vody přitékaly ke mlýnu přesně ve výši hlavního náhonu. V „lamfeště“ se oba toky spojovaly a tak byl proud padající na mlýnské kolo vydatnější. Skutečně ta „pomocná‘ voda přitékala z opačné strany. Její přítok byl řízen stavidlem.
DOSLOV O MLÝNECH
Do všech čtyř náhonů zdejších mlýnů již voda neteče a pomalu splývají s okolním terénem. Za čas zmizí úplně tak, jak se vytratila mlýnská kola včetně všeho, co k mlynářství náleželo. Zůstaly jen budovy na svých původních základech. Jest si přáti, aby nynější jejich majitelé měli citlivý přístup k údržbě a dochování těchto stavebních nemovitostí a tak přispěli, byť jen symbolicky, k zachování vzpomínky na jednu prastarou lidskou činnost.